Egyptské pyramidy a nástroje budoucnosti

 EEgyptské pyramidy a nástroje budoucnosti.

  Mezi nejdiskutovanější důkazy o technické vyspělosti našich předků patří také neuvěřitelně složité kamenné stavby, které byly postaveny dávno před použitím železa.

  Měly snad starověké civilizace přístup k nějakým pokročilým, nám neznámým technologiím? Vždyť přece použité nástroje a stroje nutné k jejich vybudování musely odpovídat tak náročným úkolům - přesto se dosud žádné nenašly.

  Typickým příkladem takových staveb jsou pyramidy v Egyptě, patřící dosud k světově nejznámějším a stále zcela neprozkoumaným archeologickým lokalitám, a k nim připojené takzvané údolní chrámy.

  Dodnes nikdo neobjasnil, jakou techniku při jejich stavbě staří Egypťané vlastně používali. Nevíme, jak tesali hroby do skal a jakými prostředky dokázali vytvořit bludiště chodeb a šachet, které směřují často šikmo dolů.

  Na dokonale hladké stěny, zdobené reliéfními malbami, hledí dnešní davy turistů v bezmezném údivu. Podle dnešních inženýrů zde musela být použita vyspělá technologie, s jejíž pomocí dokázali Egypťané postavit monumenty, na které v některých případech nestačíme ani dnes při použití moderní techniky. Můžeme jen žasnout nad kamennými bloky, jejichž váha dosahuje často až 200 tun.

  Nejtěžší kvádr ve Velké pyramidě u Káhiry, která patří k největším stavebním dílům na naší Zemi, váží 40-50 tun, přičemž dodnes nevíme, jak byl vyzvednut do výšky 146,5 metrů. Také čtyři odlehčovací komory jsou skutečně mistrovským dílem.

   Zakrývá je devět monolitů, z nichž každý váží čtyřicet tun. Strop komory tak dosáhl váhy 360 tun. Celková hmotnost stropních konstrukcí čtyř komor se pak vyšplhala až naprosto k neuvěřitelnému číslu: 360 tun!

   Zatím existuje několik různých hypotéz: Egypťané mohli používat systém ramp nebo používat bronzové či dřevěné páky. Říká se také, že stavitelé přemisťovali kamenné kvádry potřebné pro stavbu pyramid na kluzných válečcích. Tedy na dřevěných, vyrobených ze stromů, které opravdu v Egyptě rostly a rostou.

  Avšak jak dobře víme, datlí z palem bylo potřeba jako potravin pro místní obyvatele a koruny palem poskytovaly tolik potřebný stín. Nezdá se tedy pravděpodobné, že by je Egypťané chtěli všechny pokácet.

 Dovoz dřeva z cizích zemí by zase vyžadoval množství lodí potřebných k přepravě, nehledě k tomu, že by se pak muselo toto dřevo pracně dopravovat proti proudu Nilu. To všechno by ale představovalo nesmírné fyzické vypětí všech dělníků a také velmi dlouhý časový úsek potřebný k završení tohoto dodnes obdivovaného díla starověku.

 Dalším šokujícím faktem je, že všichni tito dávní stavitelé vynikali při jejich budování mimo jiné i doslova úžasnou přesností.

 Podle průzkumů provedených stavebními inženýry v egyptských pyramidách a v Serafeu, kde se nacházejí obrovské sarkofágy těžké několik desítek tun, činila při opakovaných měřeních odchylka jen pět tisícin centimetru, tedy asi pro představu tloušťku listu papíru!

  Staroegyptské jádrové vrtání

 Všechny egyptské nápisy, gigantické sochy a chrámy boha slunce jsou tak dokonale propracované, že máme pocit, že nemohly být zhotoveny jen za použití primitivních nástrojů, protože by nebylo jistě dosaženo tak vynikajících výsledků a navíc by vytvoření takových soch či sloupů mohlo trvat celé generace.

  Slavný archeolog Sir William Flinders Petrie (1853-1942), který prováděl vykopávky v Egyptě a zveřejnil jako první matematické údaje o Velké pyramidě (které mimochodem platí dodnes), byl touto dávnou kulturou doslova fascinován. Jeho dílo s názvem Pyramidy a chrámy v Gíze vyšlo již roku 1883.

  Snažil se proto objasnit, jak se asi vyvíjely nástroje, které dávní egyptští řemeslníci používali k opracovávání kamene. Zjistil přitom, že nebyly užívány stále dokonalejší a dokonalejší nástroje, jak se původně soudilo, ale že je tomu právě naopak.

  Podle všech známek byly totiž původní a nejstarší nástroje mnohem modernější a funkčnější, než ty následující a časově mladší. Jednalo se tedy jen o postupné předávání dávných technik, o kterých nevíme, odkud se vlastně vzaly.

  Podle zvláštních vybroušených stop, které se Williamu Flindersovi Petriemu podařilo odhalit na jedné dioritové míse a které nacházíme i na jiných dobře zachovalých dioritových, žulových a čedičových blocích, víme, že staří Egypťané museli znát princip vrtání diamantovými vrtáky a že jistě používali i stroje pracující na základě soustruhu.

  Při použití této moderní vrtné techniky zůstává tvrdá hornina v dutém vrtáku a vytlačuje se postupně ven.

  Jeho názor posléze potvrdil unikátní a nečekaný nález: v jedné z pyramid byl objeven vyvrtaný válec z granitu, opatřený přesně po milimetru odstupňovanými drážkami. Anglický spisovatel Christopher Dunn popisuje tyto dokonalé nástroje takto:

  „Důkazy vyryté do egyptských žulových artefaktů jasně poukazují na výrobní postupy, které zahrnovaly využití zařízení, k nimž dnes řadíme například soustruhy, frézy, ultrazvukové vrtačky či vysokorychlostní pily.“

   Ale proč se potom žádné diamantové vrtáky v Egyptě nenašly? Používali snad staří Egypťané k vrtání nějaký jiný, stejně tvrdý, nám neznámý materiál? Dnešními diamantovými vrtáky lze diorit opracovávat pod tlakem 200 atmosfér. Jak to ale mohli dokázat Egypťané před více než 4500 lety?

  Dalším z důkazů pro takové prehistorické jádrové vrtání a opracovávání je například exponát, který může návštěvník shlédnout v káhirském Egyptském muzeu v jedné z vitrín v sále číslo třicet čtyři. Leží v ní malá miskovitá nádoba o průměru 15 centimetrů.

  Je z tvrdé žuly a vykazuje stopy typické pro opracování jádrovým vrtáním, jednu uprostřed a sedm dalších kolem tohoto prostředního důlku. Lze zřetelně rozeznat stopy po vrtákových závitech. Tento kuriosní artefakt je - jako ostatně i ostatní podobně podezřelé a nepatřičné nálezy - označen jako „miska“ bez nějakých bližších údajů o účelu a původu.

   Kromě stop po vrtání lze objevit na starých egyptských památkách také stopy po řezání cirkulárkou. V květnu roku 1993 si turistka Guido Meys povšiml v káhirském Egyptském muzeu nenápadného sarkofágu, který byl umístěn v levé zadní chodbě v přízemí.      

   Německý advokát Klaus – Ulrick Groth, který si tento sarkofág rovněž prohlédl, ve své cestovní zprávě píše:
   „Zajímavé to začne být, když se člověk vměstná mezi zeď a zadní stěnu sarkofág, neboť je očividné, že ze zadní stěny sarkofágu měl být odříznut poklop, ale práce nebyly dokončeny, protože u tohoto poklopu je odlomeno šedesát procent. Ještě lze velmi dobře rozeznat stopy po pile mezi zadní stěnou a zbytkem víka.“

    Protože zůstaly dodnes bez povšimnutí i jiné několikametrové nálezy, člověk se marně ptá, jaké asi šokující informace ukrývají tyto předměty zabalené v kartonových krabicích a odložené v dlouhých podzemních chodbách muzeí, zaprášené a definitivně zapomenuté?

  Jak je možné, že tyto kultury na úrovni doby kamenné mohly znát technologie, které neovládáme my dnes?