Mohli znát naši předkové létající stroje?

Mohli znát naši předkové létající stroje?               

     Překonání gravitace je odedávna jednou z největších záhad. My jsme teprve na počátku odhalení všech možností, které tato síla může skrývat. Otázkou ale je, zda jsou létající stroje současným jevem, nebo zda mohli být kdysi naši předkové svědky startu a přistání takových létajících objektů.

    Podle zápisů v dávných historických pramenech se stále více totiž potvrzuje fakt, že lidé v dávnověku stroje, které byly schopny se vznášet po obloze za rachotu blesků a hromů, zahaleny do oblaků kouře dobře znali. Některé z těchto strojů dokázaly dokonce přepravovat na dlouhé vzdálenosti náklad a osoby.

    Zmínky o záhadných létajících strojích – a někdy i dokonce o celých osvětlených městech – tak nacházíme v pověstech a mýtech mnoha národů světa. 

     Nejvíce popisů takových nebeských vozů bylo odhaleno ve védách - tisíce let starých indických textech. Indické spisy jako Rámájana, Samarangana Sutradhara, Mahábhárata či Vimaanika Shastra, které se dochovaly do dnešních dní a které vznikly podle některých badatelů v ústním podání v intervalu 7000 až 2600 let př. n l., líčí, jak tato nebeská plavidla zvaná vimaany,vypadala:

    „Když nadešlo jitro, nasedl Ráma do nebeského vozu. Síla vozu je neomezená. Měl několik oddílů a oken. Byl barevný a mohutný.“(Rámájana).    

     Toto podivuhodné vozidlo je zde popisováno jako obrovitá pyramida startující kolmo od země. V dalších verších se mluví o tom, že byla vysoká jako třípatrový dům a že tato zvláštní stavba doletěla snadno z dnešního Cejlonu do Indie. Kromě sedadel pro cestující se uvnitř tohoto plavidla nacházely i „ tajné komory“.

      Když tato létající pyramida startovala, ozýval se prý obrovský hřmot. Indická božstva Rudra, Bráhma, Indra, Varuna, Kuvera a Višna vlastnili otáčející se vesmírná města. Menší létající stroje „bohové“někdy půjčovali některým vyvoleným lidem.   

       K takovým vzdušným plavidlům existovaly dokonce i celé „letové manuály,“ obsahující letové zastávky a pokyny pro cestující velmi podobné, jako jsou ty dnešní u proudových letadel.      

       Už ve 30. letech minulého století zařadil právě Máhábháratu do své sbírky starých legend – do prvního dílu encyklopedie s názvem Meziplanetární lety - ruský profesor N. A. Rynin, který zároveň jako první vyjádřil možnost, že zde nacházíme popisy létajících strojů, překonávajících hvězdné vzdálenosti uskutečněné v dávné minulosti lidstva.

     „Vimaanika Shastra“ neboli „Věda o letectví“ má osm kapitol a vypočítává jedenatřicet podstatných částí letadel a šestnáct druhů kovů nebo slitin vhodných pro stavbu takových létajících strojů. V dalších spisech čteme šokující líčení způsobu letu vzdušných korábů zvaných vimaana:

      „Jsou to stroje létající díky rtuti a mocnému vichru, který je pohání. Jsou schopné překonávat nekonečné vzdálenosti a pohybovat se seshora dolů, zdola nahoru, dopředu i dozadu.“ Jiné zprávy hovoří o tom, že tyto záhadné objekty byly poháněny mentálně. V dnešní době se tento princip zkouší u bojových letounů. Pomocí elektromagnetického navigačního systému ovládají piloti stroje svou myslí.

       V 6. až 10 knize Mahhábháraty jsou naprosto přesně zaznamenány popisy obřího létající stroje, který vlastnil bůh Indra a který zřejmě převyšoval svou technickou úrovní nebeská plavidla ostatních indických bohů. Najdeme zde také velké množství podrobností o jeho pohybu po nebesích:

       „V záři světel přijel náhle Indrův nebeský vůz. Ze vzduchu zahnal temnotu a ozářil mračna. Naplnil zemi široko daleko rámusem podobným hromobití. Byla to nebeská strhující podívaná. Tímto nebeským vozem podobným slunci Ardžuna vystoupil do výšin. Když se blížil ke krajům smrtelníkům neviditelným, spatřil stovky jiných nebeských vozů. Tam nahoře nesvítí ani slunce, ani měsíc, ani oheň tam neplápolá. To, co se lidem dole na Zemi zdá být hvězdami, vzdálenými lampami, jsou ve skutečnosti velká tělesa.“

      Neuvěřitelné záznamy o létajících vimaanech jsou navíc doplněny nákresy. Jako palivo nutné k pohonu těchto strojů je opakovaně uváděna rtuť. To by podle dnešních poznatků nebylo zas až tak úplně vyloučené, protože rtuť je výborný vodič elektřiny.

      Pokud by za určitých podmínek byl použit princip setrvačníku, mohlo by dojít k beztížnému stavu. Dávné vimaany prý byly poháněny několika setrvačníky, které byly uvnitř tekutého obalu. To by podle některých vědců mohla být pravda. V takovém případě by se kolem letícího objektu šířilo do okolí silné světlo přesně tak, jak to líčí dávné legendy.

      Setrvačník využívá momentu hybnosti neboli kinetické energie. Výzkumy, které prováděla v minulých letech americká NASA, prokázaly, že lze principu setrvačníku velmi dobře využít v letectví a při také při letech do kosmu. Dnes již právě na takovém principu pracují kosmické lodě a ponorky.

       Podle pověstí se létající vimaany používaly v Indii ještě ve 3. tisíciletí př. n. l. Stejné stroje se vyskytují i v sinhálských bájích a jako vzpomínku na tuto dobu dodnes vyrábějí zlatníci zlaté kopie vimaan. Někteří odborníci soudí, že mohlo jít o proudová letadla či létající stroje, pracující na principu raketoplánu, poháněná proudovými motory.

       Ilustracemi k eposu Vimaanika Shastra jsou zřejmě reliéfy ve skalním chrámu v Eloře nedaleko Hajdarábádu. Centrum zde tvoří Kailásanáthův chrám monumentálních rozměrů: je 45 metrů dlouhý a 30 metrů vysoký, symbolizující sídlo boha Šivy, posvátnou himálajskou horu Kailásu, obklopený třiceti dalšími svatyněmi. Tento komplex vznikl v 8. století a jeho stěny zdobí kromě obvyklých obrazů božstev i bitevní scény, v nichž hrají úlohu válečných strojů - letadla.

       Prapodivná kresba, znázorňující podle všech dnešních měřítek nejspíše letadlo nebo raketu, byla nalezena i v Japonsku. V Číně se na nebi podle historických záznamů zase proháněli létající draci, vydávající obrovský hřmot, oheň a kouř. Kromě draků existovaly tehdy i létající vozy.

       Okolo Guatemaly, kde archeologové odhadují počátek osídlení před 14 000 lety, se v dávnověku pohybovaly podivné „létající želvy“, jak zní oficiální archeologický název. Je vidět, že zdejší lidé želvy dobře znali, protože se zde našlo mnoho sošek, které je zachycují velice přesně. Jednu z „ létajících želv“ zpodobňuje velice zajímavá soška, uložená v místním muzeu. Na první pohled nám ale na ní cosi nesedí:

       Vpředu má totiž tento podivuhodný předmět aerodynamického tvaru, vytvořený z jílu, obličej muže s obrovskými brýlemi, připomínajícími pilota moderního nadzvukového letadla.