Toradjové- děti hvězd

 Na celém světe nacházíme mýty o tom, že naši planetu v minulosti navštívili  "bohové z hvězd". Jejich popis se liší jen zvyklostmi a vyjdařovacími prostředky těchto národů, jinak však zůstává ve své podstatě stále stejný. Měli bychom proto překonat naše předsudky a snažit se nad nimi lépe zamyslet -a pokusit se rozluštit jejich obsah, neboť mohou obsahovat pro nás velmi cenné poselství, které dokážeme rozluštit až dnes, v době technického pokroku a letů do vesmíru. Podobné legendy najdeme i u vzdálených Toradjů na Celebesu. Toradjové, malý národ, žijící v nitru svého ostrova, izolovaný od okolního světa, skrývá dávné tajemství. Při svých slavnostech dodnes Toradjové pronášejí tyto verše, které se v ústním podání tradují již po celá dlouhá staletí:

                                                  „Bylo to umění našich předků

                                                   bylo to umění našich praotců.

                                                   První z našich předků sestoupili z vesmíru,

                                                   naši praotcové z doby za hranicemi vzpomínky

                                                   přiletěli ze vzdálených hvězd.

       Celebes, zvaný též Sulawesi, se rozkládá na západ od Nové Guineje a na východ od Bornea. Patří k Indonésii a k největšímu souostroví na světě, tvořenému řetězem ostrovům, které se prostírají v délce více než pěti tisíc kilometrů podél rovníku. V průběhu mnoha tisíciletí a také rozmanité přírodní podmínky vytvořily na Celebesu tak pestrou paletu kultur a životních stylů, jaké nenajdeme nikde jiné na Zemi.

          V současnosti tady žije na tři sta padesát samostatných etických skupin, z nichž každá má svůj jazyk, kulturu a náboženství. Přestože se sem přistěhovalo během tisíciletí mnoho různých národů, v odlehlých údolích Celebesu si lidé stále uchovávají svůj prastarý způsob života, protože nepřístupná hornatá krajina chránila zdejší obyvatele před portugalskými a nizozemskými kolonisty.

          Jako první pronikli na území Tana- Toradja Nizozemci. Dva roky se jim sice Toradjové statečně bránili, ale nakonec evropská technika zvítězila. V roce 1913 pak následovali vojáky misionáři a také úředníci orgánů územní správy. Přestože se dnes hlásí většina zdejšího obyvatelstva ke křesťanské víře, jejich tradice se změnily jen nepatrně. Ta část Toradjů, která dnes praktikuje původní náboženství svých praotců, věří komplikovanému příběhu o stvoření světa, v němž hrají hlavní úlohu nejrůznější bohové.

          Věří, že po skončené životní pouti se duše člověka ubírá do puji- tajuplného místa na západě, nacházejícího se mimo planetu Zemi. Sami Toradjové se považují za „děti hvězd.“V jejich mytologii se tvrdí, že bohové kdysi sestoupili ze souhvězdí Plejády a přivedli na Zemi jejich předky. Dodnes tanečníci zpívají při pohřebních obřadech o zemřelém tyto verše:

         „Jeho zrození připomínalo zrození Měsíce a jeho příchod se podobal příchodu Plejád. Tehdy byla proražena díra do oblohy.“

         Jedno je jisté: z nějakého důvodu není odchod nebožtíka na onen svět u Toradjů nic jednoduchého: příbuzní se často zadluží či vydají celé své jmění, aby se jeho duše mohla odebrat na pouť ke hvězdám a mohla překonat i hvězdnou pláň. Přitom musí být dodrženy určité rituály.      

         Mladí muži vytvoří kruh, všichni si dotýkají malíčky a při pomalém tanci ve směru hodinových ručiček mění pozvolna rozestupy mezi sebou. Tanečníci se pohybují se zavřenýma očima v rytmu doprovodné písně, která je uvádí do stavu vytržení, ve kterém se pokoušejí navázat kontakt s minulými i budoucími generacemi. Zvláštními pohyby přitom „ uhlazují povrch neviditelného vodstva v prostoru, aby ho nebožtík mohl překonat a vydat se ke hvězdám.

         Předkové nesmí ani v jiném světě trpět nedostatkem a proto jim musí pozůstalí přinášet bohaté oběti. Pomocí nožů, které poněkud připomínají meče, jsou vybraným obětním buvolům proříznuty krční tepny, stejně tak jsou obětována kuřata a vepři. Duše zvířat budou mrtvého provádět na jeho dlouhé cestě. Tato masová jatka mohou ale někdy uvést do bídy celé rodiny - a protože je každý dar zaznamenán, jednoho dne, až sám dárce zemře, dědicové po zesnulém tyto „dárky“ zase vrátí. Když končí slavnost, Toradjové zpívají o tom, že:

        „ zesnulý vystoupí na nebe a stane se tam součástí hvězdné konstalace. Tam bude navždy přebývat u bohů“. Proč asi všechno toto Toradjové dělají?

           Toradjové tvrdí, že v šerém dávnověku přistáli jejich pradávní předkové z hlubin vesmíru na mystickém ostrově Pongko. O několik staletí později prý byli ohrožováni jakousi flotilou lodí s neznámými bojovníky na palubě- a když se Toradjové nalodili, aby se s nimi utkali, přihnala se bouře, která je nakonec zahnala k Celebesu. Toto potvrzují i archeologické nálezy z prehistorických dob. Toradjové posléze zamířili do hornaté části ostrova a své území nazývali oblastí, která je „kulatá jako měsíc a má tvar Slunce“.

          Etnologové proto tvrdí, že Toradjové dodnes staví své domy, pro které jsou příznačné podivné sedlové výběžky, jako ztělesnění lodí, které je donesly kdysi ke zdejším břehům. Ale mýty Toradjů hovoří zcela jinak: tvar domu souvisí s vesmírem a s ptákem, to znamená s létáním! Úkolem domu je tedy symbolizovat vesmír. Dalším symbolem vesmíru je sluneční kolo a také kohout na štítu, jehož hlava souvisí se souhvězdím Plejád a tělo s Orionem a Siriem.

          Obytné domy – rumah adat – s nápadnou střechou připomínající zvednutý límec, stojí na vysokých dřevěných pilířích a jsou postaveny bez pomoci jediného hřebíku: Vnější stěny obdélníkové stavby jsou pečlivě a umělecky pomalovány barevnými červenobílými motivy. Tyto barvy symbolizují krev a kosti člověka. Další barvou je žlutá, která je výrazem úcty k bohům a černá symbolizuje smrt. Dalším symbolem je sluneční kolo, které zde zpodobňuje vesmír a kohout na štítu souvisí se souhvězdím Plejády.

        Přední štít domu je označován jako „brána bohů“ a další část fasády jako „cesta bohů“. Sami Toradjové jsou dodnes přesvědčeni, že bohové, kteří přistáli v hvězdné lodi z kovu na území Tana- Toradja, vysunuli přední schůdky a vystoupili na pevninu. To vše se prý událo před padesáti generacemi, což je odhadem 1200-1500 let. Božský Tamborolangi se tehdy oženil s ženou jménem Sandabilig. Tamborolangi stále létal mezi Zemí a hvězdnou oblohou, ale jednoho dne prý „ neovládl svůj hněv a schody do nebe“ zničil.

        Tak prý se obydlí Toradjů stala postupem času napodobeninami jeho hvězdného plavidla, kterým přiletěl kdysi dávno z Plejád - na naší planetu. Vzpomínáte si ještě na kulty „ cargo“, (angl. zboží), které se u přírodních národů udržovaly v 19. a ve 20. století, a které měly za výsledek téměř dokonalé napodobeniny moderní techniky, jako jsou vysílačky, gramofon, hydroplán, fotoaparát, letadla či kapesní svítilny? Při bližším pohledu je podobnost s těmito rituály a představami Toradjů více než fascinující.

        Faktem je, že se nezvyklý stavební vzor u Toradjů nadobro ujal - a ve slavnostních nápěvech, které se prozpěvují za účelem obnovy domu, se dodnes popisuje tento dům doslova jako „stavba ze železa, která byla vytvořena v kosmu!“

         Zdá se tedy, že před tisíciletími museli Toradjové zažít něco vskutku neobvyklého. Něco, co se navždy vrylo do jejich kmenové paměti. Je možné, že s nimi navázala styky nějaká vyspělá kultura, která přistála na jejich území, ale oni tyto bytosti samozřejmě automaticky pokládali za všemocné „bohy,“a jejich létající prostředky za „lodě bohů,“ stejně tak, jak to činí i příslušníci dnešních obyvatel, kteří žijí na úrovni doby kamenné při setkání s vyspělou technikou našeho světa.

        Z tohoto důvodu vykonávají Toradjové také dosud své nákladné pohřební obřady, doprovázené pevně stanovenými a stále dodržovanými zvyky - a opakují při nich posvátné formule, které si předávají již stovky let v ústním podání: Jsou totiž pevně přesvědčeni, že se jejich „zesnulí vracejí zpět ke hvězdám.“   

        Proto jsou tyto tradice Toradjů dnes pokládány za důkaz o možné návštěvě božských astronautů na Zemi.