Kafirové a hromové klíny

    Kafirové jsou jedním z málo známých národů. Je tomu tak zřejmě také proto, že obývají nepřístupná hindukúšská údolí na severovýchodě Afgánistánu.  Název Kafir pochází od mohamedánů- a znamená „nevěřící“. Toto hanlivé označení dostali Kafirové zejména za to, že se postupem času spíše odklonili od hlavního proudu islámského náboženství - a stáhli se do ústraní. Nikdy ale vlastně neexistoval žádný spolehlivý pramen, který by mohl doložit, k jaké národnosti tajemní Kafirové vlastně náleží. Někdy byli Kafirové pokládání za potomky Řeků, kteří kdysi dávno doprovázeli Alexandra Velikého při jeho velkém válečném tažení až za hranice Indie.

        Jejich jazyk ale vykazuje spíše podobnost s indickým sanskrtem, než s řečtinou. Koncem devatenáctého století se do Kamdeševe zdejší oblasti dostal křesťanský misionář Mundží Sijud Šách a v roce 1890 sem zavítal i badatel sir George Scott Robertson, kterému vděčíme zejména za jediné hodnověrné zprávy o těchto zvláštních lidech před jejich islamizací. Ten zaznamenal, že při pohřebních rituálech byly před každou sochu, která zastupovala příslušného nebožtíka, byly pokládány potraviny.

       V roce 1895 dobyl toto území afgánský emír, který místní obyvatelstvo obrátil na islám. Od té doby se také zdejší domovina Kafirů nazývá „Země světla“. Přesto některé prastaré zvyky tohoto národa zůstaly zachovány. V roce 1935 sem zavítala německá horolezecká expedice a druhá následovala na přelomu let 1955-56. Ta získala mnoho materiálu.

       Zejména rakouský badatel Hertbert Tichy zde nasbíral mnoho cenných nálezů - objevil tady prastaré sošky, které se podle jeho názoru neuvěřitelně podobaly soškám z Celebesu. „Jejich oči hleděly stejným pohledem,… i rysy obličeje byly stejné- nápadný nos, plochá brada a široké čelo… Každá jednotlivá část obličeje vykazovala zarážející podobnost…. Jak se dostaly stejné obličejové rysy těchto soch přes mohutná pohoří právě ke Kafirům?.“Kafirové podle všech známek také věřili na existenci dvou duší, stejně jako Toradjové.

      Kmenové báje, které jsou tu bohužel zachyceny jen v ústní a značně útržkovité podobě, se rovněž velice podobají mýtům Toradjů. Přestože tedy nemají Kafirové žádné písemné historické záznamy, mají velmi dlouhou kmenovou paměť-  jejich kněží totiž uvedli celkem 18 000 jednotlivých jmen bohů, „přebývajících v nebeském městě“ a také uměli vyjmenovat čtyřiapadesát generací, ze kterých se dalo rovných dvacet devět ověřit.

     Podle sousedních Kamů Kafirové sestoupili na Zemi „otvorem v nebeské klenbě“. Jednoho dne prý spadl z oblohy obrovský „hromový klín.“ Jeho dopad doprovázela „ohnivá záplava“. Když se Kamové odvážili vrátit se zpět ke svým příbytkům, spatřili sedm mužů, kteří právě vystupovali ze zříceniny ohořelého objektu. Tito příchozí z nebes si vzali pak za manželky ženy z kmene Katiů - a jejich potomky se stali mandagelští Kafirové. „Hromový klín“ prý přiletěl z „horního světa, tedy z prokazatelně z místa, kde „přebývali bohové.“    

      V oblasti Prasunu prý zase sestoupili tito bohové na zem trochu jiným způsobem: učinili tak pomocí jakéhosi „ železného světového sloupu.“ Je pravda, že dosud je tento zážitek u Kafirů natolik reálně přítomný, že neznámé bytosti, které k nim přiletěly z „horního světa“ odlišují od jejich bohů, kteří podle nich rovněž žijí na nebesích.

       Rozhodně zajímavé jsou také místní báje, které hovoří „o boji nebeských bohů proti obrům“. Tito obři bydleli kdesi na nebi, v domě zvaném „hrad Bre“: „Byl to dům, město na obloze, nacházející se mezi tím, co bylo nahoře a tím, co bylo dole, uvnitř mají vodu, mají tam pole i slunce a celý dům je železný..“ Co to asi mohlo být za „železný dům“? Není divu, že nás bezděky napadne představa dnešní vesmírné stanice.

     Příběh má ale ještě pokračování: Bohové se dozvěděli, že Hrad Bre byl viděn nedaleko vesnice Štive, a proto se tam shromáždili, aby na něj mohli zaútočit. Když ho napadli, objektu hrozilo, že se zřítí, ale stále se držel ve vzduchu. Jednomu z bohů jménem Mandi se podařilo vypáčit vchod a tak byli obři poraženi. Podobné bitvy bohů líčí i staré sanskrtské texty. Indický učenec a znalec sanskrtu profesor Dileep Kajilal dospěl proto k následujícímu závěru:

      „Letadla, kosmické lodě a vesmírné stanice byly v Indii jak ve védském, tak i v švédském období realitou. Popírat jejich někdejší existenci by znamenalo popírat celé indické dějiny a podstatu veškerého indického kulturního odkazu. Je načase, abychom se znovu důkladně a nepředpojatě podívali na vývoj lidské civilizace a této zapomenuté oblasti prehistorických technologií konečně přisoudili odpovídající rámec.“