Operace mozku v době kamenné

   Není divu, že vzhledem ke způsobu života v dávné minulosti lidí  a - také k nebezpečným zvířatům- docházelo často k rozsáhlým a život ohrožujícím zraněním.

   Mnohé z nalezených koster ale prozrazují, že tito jedinci byli léčeni pomocí medicínských postupů, které by patřily spíše do dvacátého století. Archeologové na celém světě odkrývají ostatky lidí z doby kamenné, podávající důkaz o tom, že na jejich lebkách byly prováděny takzvané trepanace.

    Jde o chirurgický zákrok, během kterého dochází k proražení lebky a vytvoření otvoru v ní. Viditelné stopy po hojení dokazují, že tyto operace byly úspěšné a že se tito „ pacienti“ zapojili znovu do dalšího života. Podle lékařů - patří právě otevření lebky k jednomu z nejsložitějších chirurgickým úkonům.

    Zajímavě o tom píše i Hartwig Hausdorf ve své knize „Když si bohové hrají na boha“: „Roku 1873 objevil francouzský venkovský lékař Pruniere v údolí řeky Lozere ve stejnojmenném jihofrancouzském departementu zhruba deset navrtaných lebek z doby kamenné. Když o rok později předložil své nálezy francouzskému sdružení učenců v Lille, vědci reagovali s neskrývaným překvapením a nevěřícností.

    Protože podobné objevy se ani v nejmenším neslučují s klasickým obrazem dějin pravěku, snažil se Pruniere odborný svět uklidnit domněnkou, že trepanace nebyly z terapeutických důvodů prováděny na živých lidech. Byly údajně realizovány až po smrti k „magickým“ nebo „kultovním“ účelům.

    Zjištění, k němuž se dospělo při podrobnějším zkoumání, že u většiny nalezených lebek následovala obnovená osifikace, zbavila zmíněnou „hypotézu o kultu“ velmi rychle jejího počátečního půvabu.“

     Nejčastěji byla trepanována temenní kost. Vytvořený otvor měl většinou tvar elipsy, někdy i více či méně pravidelného kruhu. Trepanační otvory měří průměrně čtyřikrát čtyři centimetry (s plusovými, či minusovými odchylkami), vzácně se setkáváme s většími otvory.

     Těmto operacím nezřídka předcházely fraktury s následným výronem krve. Hematom tlačil na mozek, a proto ho chirurgové museli co nejrychleji a nejdůkladněji odstranit. Trepanovalo se však i za účelem vyoperování nádoru.

     To je podle názorů odborníků pravda. Trepanace lebek sahá podle archeologů až do dávné minulosti lidstva, zřejmě až do konce mezolitu, tedy do doby před 12 000 lety.

     Největší rozkvět těchto operací nastal pravděpodobně v pozdní době kamenné, tedy před 10 000 lety. Tehdy se tyto zákroky prováděly k léčbě bolestí hlavy, úrazů lebky a také duševních chorob po celém světě.

      Zvlášť populární byla trepanace také ve starém v Peru, což potvrzují nálezy lebek, na kterých bylo objeveno často až pět otvorů po trepanaci. Z kosterních nálezů je zřejmé, že zejména Inkové pokládali trepanace za celkem běžnou záležitost. V Hlavním městě Inků bylo nalezeno 411 lebek, z nichž 66 neslo známky této operace. Na jiných místech to dokonce byla třetina všech zemřelých.

     Podle vědců se takto nejspíše snažili tehdejší inčtí lékaři ošetřit zranění utržená v boji. Operační rány se dokonce dezinfikovaly. K tomu se používaly výtažky z některých rostlin, které obsahovaly vysoké procento saponinů, neboli látek, podobných nejspíše dnešnímu mýdlu.

    Aby byli pacienti částečně omámení a necítili tolik bolest při navrtávání kostí, podávalo se jim pivo, které Inkové vařili z kukuřice, divoký tabák a také samozřejmě koka.  Trepanace se prováděly také v Africe a na Blízkém východě i vEn Egipto conservaban los fragmentos de hueso extraídos del cráneo, utilizándolos como amuletos religiosos. Rovněž v Egyptě byly tyto podivuhodné operace dobře známou věcí. Důkazem toho je objev dobře zachovalých lebek, na kterých byly trepanace prováděny.

   Zdá se však, že trepanace byly pouze výsadou urozených Egypťanů, zejména faraonů. Fragmenty kosti, které byly při operaci vyjmuty, nosili pak jejich majitelé jako vzácné talismany. Některým panovníkům byla otevřena lebka před smrtí, zřejmě náboženských důvodů.

    Podle zápisků na jednom z papyrových svitků, které objevil egyptolog George Smith je jisté, že operatéři v dávném Egyptě znali souvislost mezi nervovou soustavou a pohybem končetin, totéž platí i u funkce srdce a cév. Při některých zákrocích mohli dokonce provádět i lokální znecitlivění, které nemělo daleko k dnešní kryo- anestezii neboli umrtvení chladem.

     Své pacienty egyptští lékaři dokázali i naprosto omámit při operačních výkonech narkotickými preparáty, zhotovenými z živočišných, alkalických a rostlinných látek. Zatím se však některé z nich nepodařilo blíže identifikovat- jisté je, že velký podíl zde měly odvary mandragory a opia, stejně jako v sousední Sýrii. Jeden z papyrových svitků odhaluje 48 takových unikátních případů. Při lékařských zákrocích používali také pinzety zhotovené z obsidiánu a bronzu.

   Tyto lékařské postupy, stejné jako obvazový materiál z tenounkých vlněných a lněných tkanin, které jsou staré více než 4000 let, jsou pro egyptology a odborníky dosud záhadou. Další lebky s otvorem po trepanaci se našly i na Kanárských ostrovech.

    Rovněž v Evropě doby bronzové byla trepanace poměrně běžná. Na Pyrenejském poloostrově se našla řada takto umně „operovaných“ lebek, které jsou staré asi 4000 let.

    Nálezů z pozdějších období je jen málo. Doposud bylo v Evropě objeveno z doby kamenné asi 450 lebek. U většiny z nich bylo důvodem ošetření zlomenin lebky a tedy následného krvácení. Je zajímavé, že častěji jde o mužské ostatky a zranění je na levé polovině hlavy, což by podle archeologů nasvědčovalo tomu, že tito muži byli zraněni v boji. Také na našem území bylo nalezeno několik desítek lebek s trepanačními otvory.

   Ještě ve středověku docházelo trepanacím – zřejmě za účelem odstranění bolestí hlavy, epilepsie či některých duševních nemocí.V těchto případech šlo vška jen o napodobování dávných dovedností, které byly kdysi dokonalé. Kdo však naše předky tomuto umění naučil, zůstává tajemstvím.